Tak nějak se mi vybavily slova písně pana Hapky a Horáčka, ani nevím, proč. Taková depresivní píseň, to se už dneska nenosí. Co to tam chtěli vlastně narvat? Ruce tý sochy z růžový fontány a ty nóbl kabáty taky a ty nóbl autíčka a lásku a všecko hezký... Jo, to byl rok 1988. Měla jsem po studiích a rozkoukávala se v socialistickém zemědělství. Tyhle depresivní stavy dospělých jsem ještě až tak moc nevnímala a moje pozornost se plně orientovala na plánované mateřství.
Tenkrát se ještě netřídilo. Co moje paměť sahá, tedy do sedmdesátých let, šupajdila jsem s odpadkovým košem k popelnicím, které původně stály jen ve vyzděné ohrádce pár metrů do našeho panelákového vchodu. Za pár let se družstevníci dohodli a ohrádky dostaly stříšky. Asi proto, aby přetékající popelnice nemokly a z odpadků se nestával polokompost. Když totiž přijela parta popelářů, vykutáleli si hliníkové popelnice ke kukavozu, vysypali a vrátili. Co leželo mimo popelnici, je nezajímalo. To pak musela některá ochotná obyvatelka paneláku vzít domovní lopatu a smeták a všechen ten bordel nasypat do uprázdněných popelnic. Neobešlo se to bez nadávek a láteření. Bylo mi z toho smutno.
Doma jsem poněkud vytáčela rodiče svou posedlostí šetřením elektrickou energií. Dbalá televizních reklam, kde se diváků pravidelně dotazovali, zda "Nesvítí někde zbytečně?" jsem se plížila za dospělákem a zhasínala sotva překročil práh.
"Já tam ještě půjdu!" rozčilovali se, ale marně. Stejně tak urputně jsem mamince zavítala kohoutek s tekoucí vodou, což ji také někdy připravovalo o nervy.
A vracela jsem lahve a přešívaly se šaty po dospělých na děti a pytlíky v obchodech byly papírové s otřepeným okrajem.
Dneska se planeta dusí. Lidi mají všechno a chtějí ještě víc. A odpad se třídí. Pro hodně lidí je třídění tak přirozené jako dýchání. Chce to jenom trochu víc domácích nádob a trochu toho nepohodlí, když se musí ty nádoby nebo tašky odvézt ke kontejnerům. A je to jako se vším. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
Mám pod dřezem tašku na plast, sklo, kov a hliník. V garáži jsem si vydobyla místo na krabice s papírem. V rohu zahrady se zvolna rozkládá kompost. Mikrotenové sáčky už netrhám, našila jsem síťové pytlíky a protože se mi osvědčily, šiju je coby prodejní artikl. Upcykluju jeansovinu. Protože tento materiál je mi blízký. Balíčky posílám v krabičkách, co se mi hromadí z obdržených zásilek.
Co ještě? Ve Frýdlantu nad Ostravicí už konečně máme taky bezobalové obchody. Super!
A přesto mám každý týden něco v popelnici. Ale rozhodně je toho mnohem míň než kdysi. A to je dobře.